|
BÓHME, JACOB (1575-1624), byl podivuhodný mystický švec zhořelecký, samouk, v jehož díle ožila fantastická teologie starých gnostiků a novoplatoniků. Problém, který mu ležel na srdci nejvíc, byla otázka vztahu Boha k světu. Běhme přijal toto řešení: Bůh potřebuje ke své existenci svět. Bez světa by byl čistou jednotou protiv, nebyl by dobrem ani zlem, světlem ani tmou, pohybem ani klidem. K jeho podstatě však při náleží nutnost zjevení; je v něm touha po projevu, která může být uspokojena jedině zrušením oné jednoty, rozvinutím stránek dobrých a zlých; tímto aktem vzniká svět se svými přednostmi i nedostatky. Svět je strom od kořenu po květ prostoupený jednou a touž životní mízou, organismus, jehož růst a členění je určováno zevnitř jeho vlastní plodivou silou. To ovšem silně připomíná mistra Eckharta, který žil tři sta let před Bohmem, když příchod renesance se hlásil nesmělým svítáním. U Eckharta však, jak se dočtete v příslušném hesle, proces vzniku světa byl procesem sebepoznání Boha, kdežto Bohmův Bůh je bytost volní; mezi Eckhartem a Bohmem je podobný rozdíl – v jiné rovině ovšem – jako mezi Tomášem Akvinským a Dunsem Scotem (v. t.). Hlavní dílo Bohmovo se jmenuje Vycházející jitřenka (Morgenrote im Aufgange). Němečtí romantici v něm našli mocný inspirační zdroj. [BACK] |